Kdy krmit

Snad nic nedělí české milovníky přírody (nemilovníkům to bývá úplně jedno a jen se dohady ptákomilců baví), jako otázka celoročního dokrmování ptáků. Zatímco v mnoha zemích  se celoročně dokrmuje již desítky let (např. Velká Británie, USA…), ČR je stále tak trochu pod vlivem německých sousedů, kde bylo celoroční dokrmování dlouho opředeno mnoha mýty a domněnkami. 

A tak i dnes přiznat se v Česku k dokrmování v létě často znamená příval obviňování a urážek od těch, kteří buď nekrmí vůbec a jen o pomoci ptákům mluví, nebo krmí jen když je sníh doufaje, že česká krajina je mimo toto období pořád tak pestrá, že si potravu všichni ptáci snadno najdou.  

Časy se mění

Naštěstí pro „naše“ ptáky se před několika lety i část německých ornitologů začala přiklánět k názoru, že celoroční dokrmování je jednou z možností, jak zamezit nepříznivým změnám v krajině a pomoci alespoň těm ptákům, kteří létají na zahrady. A tak i u nás se situace pomalu, ale přece mění.

Jako důkaz tohoto „nového“ trendu vyšly v ČR v loňském roce dvě přelomové knihy zkušených německých ornitologů s velmi podobnými názvy: Krmíme ptáky v zahradě po celý rok a přírodně (vydala Mladá fronta – doporučuje ČSO!) a Krmíme ptáky –  ale správně (vydalo nakladatelství Kazda). Obě se tématicky prolínají a jsou doplněny dlouholetými pozorováními autorů a jejich vědeckých kolegů.

Co říkají němečtí odborníci bez střetu zájmů ☺

Uvědomuji si, že v tématu dokrmování mohu být snadno obviněn ze střetu zájmů, protože Zelená domácnost vhodné výrobky pro celoroční dokrmování nabízí, ale téma považuji za tak důležité, že to i tak risknu tímto seriálem o správném (celoročním) dokrmování. 

Budu záměrně prioritně hodně čerpat z výše uvedených knih. Věřím, že mě totiž nikdo nebude přeceňovat natolik, aby mě obvinil, že bych autora Dr. Shaffera – předsedu Zemského svazu ochrany ptactva v Bavorsku i druhého autora prof. Dr. Bertholda – ředitele stanice pod Institutem Maxe Plancka pro ornitologii, ovlivnil tak, aby celoroční dokrmování doporučili ve svých knihách.

Peter Berthold začíná svojí knihu dramatickým konstatováním, že krmit ptáky je důležitější, než kdykoliv předtím, protože ničení jejich přirozeného prostředí a možností obživy člověkem došlo tak daleko, že celoroční krmení je naše povinnost pro přežití ptáků. Tato myšlenka se prolíná celou jeho knihou, ve které vysvětluje, že součástí takové pomoci by samozřejmě mělo být i přetvoření krajiny a zahrad zpět do takového stavu, jako bylo před industrializací a chemizací zemědělství, monokulturních lesů a přeměny většiny zahrad na trávníkové pouště. Sám ale příliš nevěří, že se to podaří dostatečně rychle a včas pro některé druhy ptáků, a proto apeluje na celoroční krmení.

Norbert Schaffer je naopak optimističtější pokud jde o možnost rychle změnit krajinu od monokultur k pestré krajině a přetvoření zahrad na přírodě přátelské. I on doporučuje celoroční dokrmování, nebo minimálně od září do června, ale také akcentuje skutečnost, že i sebelepším dokrmování nepomůžeme třeba takovým druhům, jako jsou jiřičky, vlaštovky, rorýsi a dlouhá řada dalších ptáků, kteří na zahrady nelétají, nebo konzumují takřka výhradně jen živý hmyz.  Tímto upozorněním klade důraz právě na změny krajiny k lepšímu.

Mýty kolem krmení

Z české reality znám řadu mýtů kolem celoročního dokrmování a jsem proto rád, že se všem oba autoři věnují a pokud je úplně nevyvracejí, tak upozorňují, že to jsou obvykle nepodložené domněnky. 

  • mýtus č. 1 – nesprávné krmení mimo zimu ohrožuje mláďata 
  • výzkumy ukazují, že ptačí rodiče vždy preferují krmení mláďat přirozenou potravou, pokud je k dispozici. (Berthold). Neexistuje ověřené pozorování, že by došlo k udušení mláďat podáním krmiva z krmítka (Schaffer)
  • mýtus č. 2 – krmení zvyšuje pravděpodobnost přežití nemocných a slabých jedinců
  • přikrmování velmi pravděpodobně nezpůsobuje narušení přirozeného výběru, které by poškozovalo populaci. Existují totiž i další regulační faktory (krahujec, nemoc…), bez ohledu na krmení (Schaffer)
  •  mýtus č. 3 – zvýhodňování ptáků létající na krmítko na úkor jiných
  • nebylo doloženo (Schaffer)
  •  mýtus č. 4 – závislost na krmítku
  • nebylo doloženo, naopak existují náznaky, že ptáci pravidelně létající na krmítko si ukládají menší tukové rezervy a zůstávají tedy štíhlejší. Díky tomu mohou snáze unikat dravcům. Navzdory pravidelnému krmení, ale ptáci neztrácejí schopnost najít si přirozenou potravu. Dokonce i ptáci, kteří mají přístup k nabízeným krmivům, si asi tři čtvrtiny své výživy neberou z nich (Schaffer)

Ptačí nemoci 

Pokud se shodneme, že jsme vyvrátili výše uvedené mýty (nemám obavy, že lidé rádi vymyslí jiné, jen aby nemuseli…), tak se musíme dotknout i otázky přenosu ptačích nemoci mezi ptáky na krmítku. I v ptačí říši platí, že čím více jedinců pohromadě, tím větší pravděpodobnost nákazy nějakou nemocí přenášenou vzduchem nebo slinami. Jenže ptáci se nescházejí jen u jídla, ale třeba i při přeletech, nocování nebo hnízdění.  Není tedy prokázáno, že by díky krmítkům docházelo ke zvýšení nemocnosti a úmrtnosti ptáků. To, že často nacházíme mrtvolky právě u krmítek, ještě neznamená, že právě tam došlo k přenosu nákazy (Berthold).

Oba autoři se shodují na nutnosti takové nákaze na krmítku preventivně předcházet. I u ptáků platí, že základem je čistota (pravidelné čištění a vymývání krmítka), vhodné krmítko (volíme takové, kde ptáci nemohou krmení znečistit trusem a které jde dobře vymývat), kvalita krmení (pestrost, čerstvost). 

Je čas přidat na správnou stranu vah

Celoroční krmení ptáků určitě celý svět nespasí, ale může zvýšit zájem lidí o to, jaká zvířata kolem nich žijí nebo mohou žít a zvýšit motivací lidí přírodě pomáhat. Já to beru tak, že je to malá, ale doufejme významná kapka v nádobě, která je umístěna na té správné straně vah. Na straně budoucnosti, kde děti nebudou znát řadu druhů ptáků, ale i jiných zvířat jen z obrázků. Ty děcka si to zaslouží!